Una McCormack je britsko-irská spisovatelka, lektorka a fanynka, která se zabývá psaním knih a audiodramat pro velké seriály a filmové ságy, mezi které patří například Doctor Who a Star Trek. Mohli jste ji potkat osobně na pražském ComicConu 2021, kam ji prostřednictvím skvělého organizačního týmu conu pozvalo nakladatelství Laser, a teď ji můžete zprostředkovaně potkat v tomto rozhovoru, který jsme s ní udělali. Jaké to vlastně je psát fanfikce jako práci, a co všechno takový spisovatel musí dělat? Tedy kromě snění o svých oblíbených postavách...
Autorská poznámka
Vše bylo přeloženo s co největší snahou zachovat to, co Una řekla, ale také přenést význam, proto některé věty mohou znít poněkud kostrbatě.
Nedávno jste navštívila Prahu v rámci Pražského ComicConu 2021. Jaké to bylo?
Bylo to perfektní. Není nic krásnějšího než nádherný říjnový den a prostě to pro mě všechno změnilo. Jsem šťastná a vděčná, že jsem byla pozvána, protože jsem hrozně dlouho nikde nebyla a v posledních 18 měsících jsem pomalu ani neopustila Cambridge. Já a můj partner jsme se na sebe prostě podívali a on řekl, že je to dobrý nápad, tak jsem jela. Tohle nemůže člověk odmítnout, prostě to musí zkusit. A bylo to skvělé rozhodnutí.
Líbila se vám Praha? Zdála se něčím jinačí, než jakou jste si ji představovala?
Hodně mě to navnadilo a i jsem o tom bavila se známými, je to prostě… nikdy jsem nebyla tak daleko na východ v Evropě. A Praha je samozřejmě velice svá, ale hodně mi taky připadala jako kombinace Paříže – kterou znám celkem dobře – a to díky bulvárům a tím stylem budov z devatenáctého století, ale zároveň, ta modernější místa ze šedesátých a sedmdesátých let mi připadala jako Berlín, který jsem měla taky to štěstí navštívit. Ale Praha je samozřejmě ještě úplně jiná a připadala mi jako to nejevropštější místo, které jsem kdy navštívila. Trochu, jako kdybych narazila na srdce Evropy, nebo něco takového. Je neskutečně zajímavá a já jsem moc ráda, že jsem přijela.
Vltava byla nádherná. A taky celkem prázdná. Určitě je kolem ní běžně mnohem větší šrumec. Vstala jsem brzy a šla se projít na Karlův most, kdy bylo velmi ticho. Protože jsem svou poslední noc strávila v hotelu na Starém městě, tak jsem to měla jen 15 minut pěšky, čili jsem se prošla Starým městem, přes most a zpátky. Jak jsem řekla, bylo to tiché brzké ráno, prostě nádherné. A taky jsem cestou našla českou verzi Hobita pro mou kolekci Hobitů v cizích jazycích.
Cítím se... rozmazleně. Měla jsem se prostě skvěle.
Tolkien, kterého už jste zmínila skrz Hobita, je jeden z vašich oblíbených autorů. Byl Hobit a Pán Prstenů vaším prvním fandomem, kterého jste byla součástí?
Zvláštní, protože úplně ne. Nebylo to něco, pro co bych psala fanfikce tak brzy, to přišlo až později, ale bylo to něco, kde jsem dělala všechny ostatní fanouškovské věci; jestli víte, co tím myslím. Sbírala jsem věci, nikdy jsem nepropásla epizodu rádiové dramatizace. Sbírala jsem plakáty a takové věci, a různá knižní vydání.
Začala jsem s tím, když mi bylo deset nebo jedenáct. Takže to asi byl můj první fandom, ale nepsala jsem pro něj fanfikce do doby, než vyšlo Společenstvo jako film. Nikdy mě nenapadlo, že by člověk mohl psát fanfikce na Pána Prstenů. Myslím, že jsem to potřebovala vidět na plátně, myslím, že jsem potřebovala ten vizuál. On je v tom velký rozdíl. Když nad tím teď tak přemýšlím, možná jsem ani nepotřebovala ty filmy nebo to prostření, jako spíš určitý spouštěč. A tenkrát také spoustu lidí začalo být online. Bylo to před dvaceti lety, /yikes/ ale mnoho lidí už bylo online a všichni jsme se v psaní podporovali.
Takže ne můj první fandom, u něhož jsem psala fanfikce, ale rozhodně můj první pro většinu dalších věcí.
A pamatujete si, na co jste poprvé napsala fanfikci?
Ano, absolutně, byl sedmdesátkový seriál od BBC, sci-fi, které se jmenovalo Blake's 7 – takový chudý příbuzný Doctora Who – a já jsem k němu nejprve nakreslila komiks. To mi bylo tak osm nebo devět a teprve potom jsem napsala svou první fanfikci. Tak nějak v tom klasickém období, když je člověku patnáct nebo šestnáct.
Nikdo si přesně nepamatuje, kdy napsal svou první fanfikci. Ale vy jste jinak začala psát celkem brzy, je to tak?
Ano, hádám, trochu jsem psala. Myslím si, že spoustu lidí píše, když jsou v pubertě, a já nepsala tak moc jako jiní, ale tak nějak jsem psala pravidelně. Ale skutečně psát jsem začala až po dvacítce, což si myslím, je trochu pozdě, ale jinak ano, obecně vlastně celkem brzy.
Netradičně brzdy jsem ale byla publikovaná, a to, když mi bylo 21 – v Doctor Who magazínu. A potom jsem zase roky nepublikovala, jen jsem psala fanfikce.
Jaké to bylo, publikovat první povídku?
Tu doktorovskou? ANO! Nikdy jsem si nemyslela, že bych něco takového udělala znova. Pořád ji někde mám. Můj přítel v té době udělal k té povídce nádherný obrázek a pořád mám schovaný originál. Cítila jsem se skvěle, je to fantastický pocit být otištěná v Doctor Who magazínu, protože mám pocit, že jsme ho tu v určitém věku čítávali všichni a milovali ho. A je vzrušující vidět své vlastní jméno v něčem k čemu máte vztah z dětství, v tom rozhodně nejsem výjimkou. Ale tak samozřejmě jsem nadšená pořád, když vidím své jméno někde vytištěné.
V práci na Doctorovi Who jste pokračovala. (V Česku například román Královská krev s 11. Doktorem) Připadalo vám to jako splněný sen, nebo jste si spíš říkala „Panebože, tohle je děsivé“?
Ve skutečnosti to trochu děsivé bylo, protože je tu spoustu lidí, kteří mají na Doctora Who velmi silné názory… Na Star Trek taky samozřejmě, ale v Británii je Doctor Who takový nedotknutelný. A myslím si, že všechny tyhle věci, kde si cením, že si je můžu vyzkoušet, jsou super v tom, že je jiní lidé nakonec ocení a zamilují si je. A já jim to nechci pokazit. Nechci pokazit, jak to oni cítí ve své hlavě. V tom je ta zodpovědnost.
Jednou jsem dostala recenzi od někoho, kdo řekl, že četl moji knížku a já jsem tak moc pokazila Milese O'Briana, že začal brečet a já se cítila hrozně! Příšerně, protože, když jsem šla do kina na Pána Prstenů: Dvě věže, přesně to stejné jsem cítila s Faramirem. Takže vím, že jsem přesně něco takového udělala někomu jinému. Cítila jsem se opravdu špatně, ale člověk se toho nesmí bát, musí udělat to nejlepší, co může, a potom doufat, že to udělal správně.
Když tedy ještě zůstaneme u Doctora Who, kdo byl první Doctor, kterého jste viděla?
No, to asi byl Tom Bakera. Myslím, že jsem byla moc mladá na to, abych zažila ještě Jona Pertweeho, ale moc si to nepamatuji, protože mi byli tak čtyři. Ale rozhodně si pamatuji Toma Bakera.
Ale "můj" Doctor, byl ten další, Peter Davison. Byl celkem mladý, malý, oblečen v kriketovém úboru a zkrátka jsem zrovna byla v tom správném věku. Bylo mi tak deset a ty příběhy byly perfektní pro někoho takového věku. Myslím si, že člověka od přírody zajímají trochu komplexnější příběhy, a ty právě měl. Takže pátý Doctor není ten první, kterého si pamatuji, ale je "mým" Doctorem. Je to ten, který ve mně zanechal největší stopu.
Je také váš nejoblíbenější?
To člověk nemůže úplně říct. Mám TOP 3, to zcela určitě. A on je té topky součástí.
Kdo je tam s ním?
Sylvester McCoy (sedmý Doctor), který byl shodou okolností taky na tomto ComicConu, a myslím si, že jsem zase byla v tom správném věku na jeho příběhy. Bylo mi tehdy sedmnáct a byla to promyšlená fikce. Zase trochu jinak než u čísla 5, ale byly skvělé příběhy.
A potom bych ještě uvedla Jodie Whittaker (#13), protože moje dcera opravdu miluje, že tu postavu po tolika dekádách hraje žena a teď je zase ona přesně v tom správném věku. Je úžasné ji sledovat, jak se kouká na svého prvního Doctora. Moje dcera by se nepodívala na nic, kde není hlavní postava žena, takže Jodie přišla v správnou chvíli.
Napsala jste taky několik DW audio dramat pro Big Finish. Kolik příběhů jste už takhle vlastně napsala?
Můj bože, co se scénářů týče, tak si myslím sedm a tuším, že jsem navrhla i pár příběhů pro šestého Doctora, Colina Bakera. Celé scénáře, to by jeden s devátým, ale Christopher Eccelston ho nenamluvil, byl to někdo jiný. To bylo ještě předtím, než se k audiodramatům sám dostal.
Ale pokud k tomu přidám povídky a knihy, myslím, že mi zbývají zpracovat akorát ti mí dětští hrdinové. Takže celkem slušný počet.
A chcete něco napsat i o nich?
No samozřejmě. Všichni chceme mít kompletní set. Balíček karet. Takže mi zbývají už jen... třetí, čtvrtý, pátý a War Doctor a myslím, že jí říkáme Doc Martin... extra ženský Doctor, který se objevil v Jodiiných epizodách. Mám pocit, že ta herečka má příjmení Martin, proto asi Doc Martin. A to by mělo být všechno.
Máte už rozvržené příběhy?
Pokud by mě někdo požádal, tak samozřejmě mám. Absolutně. Minulý rok jsem dostala nabídku, která mi pomohla si odškrtnout osmého, devátého a desátého Doctora. Takže ty mám. Ale bylo by prostě nádherné mít celý set.
To si umím představit. Povídky a knihy se celkem liší od scénářů. Jaký formát vám sedí víc?
Ó... definitivně knihy. Taky jsem jich už hodně napsala, takže mi to přijde celkem jednoduché. Ale těsně před příjezdem do Prahy jsem byla hrozně zaseklá a prostě se mi nedařilo psát. Ale znáte to, pár dní mimo to zase odemkne a pak už mi to šlo skvěle. Zjistila jsem, že pokud píši, tak z toho vzejde mnohem víc materiálu a pro knihu člověk potřebuje všechen materiál, který může mít.
Povídky mi přijdou neskutečně těžké. Je to stejně těžké, jako psát knihu, protože toho člověk musí vymyslet stejné množství, ale výsledkem musí být mnohem užší rozsah a člověk to musí zmáčknout, což mi nikdy nešlo.
Audio dramata jsou někde mezi, takže nezaberou tolik času, ale samozřejmě mají své vlastní technické výzvy v předávání příběhu skrz zvuk bez toho, aby postavy každou chvíli říkaly „Ale ne! Ta příšera je hrozně velká!“. Znáte to, špatné audio psaní.
Takže všechny tři mají "to svoje" – svoje vlastní pro a proti. Každopádně jsem ale ten, kdo nejraději píše knihy. Prostě mi to přijde nejjednodušší a dělám to pořád. Pokud člověk něco dělá dostatečně dlouho, tak to se to nakonec vždycky stane přirozeným a jasným. Ale mě to hlavně baví, což hodně pomáhá.
Když píšete, děláte si nejdřív osnovu toho, co chcete psát, nebo prostě píšete, jak vám to přijde pod prsty?
Dělám osnovy, ano, tak nějak preferuji pracovat tímto způsobem. Je to první náčrt pro mě, ale taky částečně pro všechny ostatní, protože i třeba televizní scénáristé chtějí vidět osnovu, chtějí vědět, kam spěje příběh a taky, že nekazím nic, co plánují. Především, když jsou seriály velmi známé, jako třeba Star Trek: Picard, chtějí si být jistí, že chápete to jádro. Nebo ne úplně jádro, ale že zkrátka neuděláte něco, co oni nechtějí, aby se s tím seriálem stalo.
Takže vždycky dělám osnovu, prostě mi to pomáhá, připadá mi to jako první náčrt a funguje skvěle.
Máte nějaké tipy pro tvorbu osnovy? Máte za sebou mnoho knih a i různé seriály, tak jestli máte nějaké tipy pro lidi, kteří třeba teď začínají a nejsou si jistí, jak to udělat správně?
Samozřejmě. Víte, já… nepíšu experimentální novely, píšu dobrodružné knížky a tříaktová struktura (úvod, zápletka, rozuzlení) toho udělá opravdu hodně – skvěle v tomto žánru funguje. Takže se vždy nějakým způsobem o tříaktovou strukturu pokouším. A taky jsem zjistila, že mi pomáhá si vypsat všechny postavy a přidat k nim jednu-dvě věty popisu. Částečně, protože osnova je potom poslána ke kontrole a musím čekat. Vždy mi to pomůže si vzpomenout, kým moje postavy jsou. A pokud je kniha komplikovanější, tak menší osnova není na škodu.
Ale myslím si, že člověk si všimne, když se přesune od popisování příběhu k psaní knihy. Občas si všimnu, že jsem přestala psát shrnutí toho, co se má dít, a místo toho jsem začala psát dialog, to je taky fajn. A potom se přesunu k druhému návrhu a nakonec k finální podobě knihy.
Takže bych řekla, aby se člověk zaměřil na to, na co potřebuje, a tříaktová struktura funguje lépe, než chceme uznat. Většinou se pokouším dělat popisy jednotlivých kapitol, abych aspoň trochu věděla, jak kniha vlastně bude vypadat. A mezi to ty popisy postav.
Občas, když člověk píše, tak se ztratí v momentu toho, o čem píše, a zapomene, jak to vlastně navazuje na celý příběh. K tomuhle se ty malé popisky hodí. Můžete si říct: „O čem vlastně byla tahle knížka? Jo, samozřejmě, o tomhle!”. Hodněkrát mi to už pomohlo dostat se skrz některé scény. Je to jako zpráva od mého mladšího, mnohem rozumnějšího já: „Díky, moje mladší já, za tvou rozumnost a přesné popisy.” Všechny tyhle věci pomůžou tu zatracenou knížku dokončit.
To zní zajímavě a rozumně. Máte nějaké specifické rituály, které vás dostanou do psací nálady, do flowu?
Ó ano. Snažím se sednou si k tomu v půl deváté ráno a psát. Mám vždy cílový počet slov, pokouším se o 1600 slov denně a snažím se to rozdělit do bloků po 400 slovech, většinou se skrz to dostanu během dvou hodin, což je hromada soustředění. A pokud se stane, že se opravdu nemůžu hnout, tak použiji svoji oblíbenou minutku (ocelové rajče) a takzvanou techniku Pomodoro. Hodně to používám – zvlášť minulý týden jsem byla hrozně zaseklá, ale tenhle týden si jednoduše sednu, napíšu těch 400 slov bez problému a skončím, jakmile mám vše, co potřebuji. Pro mě je to skvělý způsob práce.
Takže teďka si sedám v půl deváté a většinou napíšu těch 1600 slov do jedenácti a potom skončím. Všechno ráno, protože to jsem pořád ještě vzhůru a čerstvá, kolem poledne jsem už většinou polomrtvá. Odpovím na nějaké emaily, hraju Pokémony nebo dělám, co je potřeba, a další ráno znova. A pokud potřebuji něco odevzdat opravdu brzy, tak si po tom obědě holt znovu sednu a pokusím se napsat takových 3000 slov za jediný den. Takový je můj rituál. V jednoduchosti je krása.
Dřív jste učila kreativní psaní, chápu správně, když trávíte celé dny psaním, že už neučíte?
Né, ne ne ne, kreativní psaní jsem učila dobrých deset let, ale zjistila jsem, že univerzity mě začínaly celkem stresovat, hodně administrativní práce. Měla jsem problémy i s mým vlastním psaním, už mě to nebavilo. Měla jsem dohodnutých několik skvělých projektů a říkala jsem si, že už jsem toho měla dost. Kdybych pořád učila, tak bych nejspíš musela odmítnout i Prahu, protože to bylo uprostřed semestru a nepovedlo by se mi dohodnout si výlet na několik dnů do úplně jiné země. Ale teď už jsem s tím vším hotová. Občas pořád dohlížím a mentoruji, takže pořád pracuji s lidmi, většinou s těmi, kteří se pokoušejí dokončit první knihu. Ale jinak jsem s učením víceméně hotová. Poslední věc, kterou jsem tak nějak dělala, bylo dohlížení mých doktorandských studentů, ale i ti už to mají všichni za sebou.
Jsou trochu jako vaše další děti?
Ano, určitě. Už i moje poslední studentka má hotovo. Většinou musí studenti napsat knihu a dlouhou esej, a ona je prvním studentem, který dostane doktorát ze psaní za napsání fanfikce. Napsala totiž knížku v Marvel světě (MCU) o australské domorodé hrdince; je to trochu kritika postkolonialismu v MCU. A je to brilantní kniha. Ta studentka je taky skvělá, zvládla to bez problémů a teď akorát potřebuje doupravit pár detailů – jsem na ni neskutečně hrdá. Doktorandi moji. Není to bláznivé? Představte si, že dostanete svůj doktorát za fanfikci. Pochechtávaly jsme se tomu a říkaly si, že tomu nemůžeme uvěřit. Jak to, že se nám to vůbec povedlo? Geniální! A ta studentka je taky geniální, prostě nádhera.
To vskutku ano. Přejdeme ale ke Star Treku... Jaké to je psát knihy pro tohle obří univerzum?
Skvělé. Samozřejmě, že je to skvělé. Neskutečná zábava. Pořád tak trochu nemůžu uvěřit, že tohle je opravdová práce. Samozřejmě jsem psala fanfikce, takže jsem to dělala jen pro zábavu, ale teď to dělám jako svou práci a dostávám za to zaplaceno. Jsem neskutečně šťastná.
Začala jste s knihami o Cardassii a Cardassianech, což je "to vaše" mezi ostatními autory ST knih. Když jste psala tu první, konzultovala jste ji s Andym Robinsonem? (Garak v DS9)
Ne, vůbec, nikdy. Andyho Robinsona jsem poprvé skutečně potkala až v roce 2018, myslím, když byl na conu v Británii. Někdo mu řekl o mých knihách a poslali mi zprávu, že by se se mnou chtěl sejít, tak jsem šla k jeho stolu, ale už tam nebyl. Měla jsem ale přístup do místnosti pro hosty a tam už byl, takže jsem šla za ním a pozdravila ho: „Dobrý den, nechci vás vyrušovat, ale moje jméno je Una McCormack.“ A on na to: „Můj bože, vy jste Una McCormack!“, což bylo velmi milé. Mám pár obrázků, kde se objímáme, a taky jsem mu dala kopii jedné ze svých knih. Prvně jsem ho ale viděla na conu před nějakými patnácti lety, když dělal booktour pro jeho vlastní román startrekový A Stitch in Time (Štich v čase). Podepsal mi ji a tenkrát se zeptal: „Jak se píše Una?”. Milé. Takže jsem mu to oplatila – když člověk podepisuje hromadu, tak se občas, chtě nechtě, musí zeptat, jak se některá jména hláskují, tak jsem se ho zeptala: „Jak se píše Andy?“. Prostě jsem si to neodpustila. A potom jsme si báječně popovídali, krása. Takže vlastně ano, párkrát jsem ho potkala, ale nikdy jsme si nepsali a neřešili jsme detaily mých knih.
Takže, když jste si vytvářela svět, dávno dávno, když ještě nebyly Memory Alpha ani Beta, což jsou největší startrekové archivy a wiki, odkoukávala jste epizody, nebo jste si detaily pamatovala?
Ano, koukala jsem se na epizody, ale Memory Alpha tu už nějakou dobu je a upřímně si nemůžu vzpomenout na časy, jaké to bylo bez ní. Ale stejně bych se na ty epizody podívala tak jako tak. A Memory Beta (pro "beta kánon" = knihy) se tak trochu utvářela zatímco jsem já psala, a občas, když jsem si ji pročítala, tak jsem si říkala: „Páni, ten detail o idonských stromech se už objevil; páni, ta zmínka o ikri houstičkách je tu taky.” Takže jsem měla možnost sledovat, jak se vyvíjí, a to mě neskutečně bavilo. Vždycky to byly, a jsou, skvělé zdroje informací. Pro Neverending Sacrifice jsem sledovala hromadu DS9 epizod jenom kvůli malým detailům, jako třeba: „Dnes je na Cardassii trochu sucho.” Skoro nic se z těch epizod nedozvíte, jen občas jednu-dvě věty, ale jsou to právě ty, které vám pomůžou nejvíc. Vždycky si u toho říkám: „Ale no tak, dejte mi jednu větu o tom, co se děje na Cardassii!“
Pro ten stejný román jsem mimochodem měla i velmi podrobnou osnovu a časovou osu, protože se tam děje spoustu věcí a protože ta kniha popisuje mnoho let děje. Velmi podobné jsem to měla s nedávnou knihou o Spockovi. Zjistila jsem, že tohle funguje pro jakékoli psaní. Když to člověk udělá a pak si všimne prázdných míst, tak si řekne: „Tady se muselo něco stát! Z tohohle můžu dostat 5000 slov!” Tvoří to příběh, spojuje to jednotlivé události.
Takže teď, když píšete knihy, používáte oba Memory archivy?
Často, hlavně protože teď máme tolik Treku, že už je obtížně si pamatovat všechno. Občas zjišťuji jestli neexistuje list epizod, které mají něco, co bych dokázala využít. S knihou o Spockovi mě Memory Alpha například nasměrovala na mnoho epizod Enterprise, které by mě jinak vůbec nenapadly. Je v nich spoustu detailů o Vulkánu a Vulkáncích.
Takže tak. Jsou to skvělé servery, všichni je používáme.
Napsala jste knihy pro DS9, Picarda, Discovery a pro TOSku. Pro které další startrekové seriály byste ráda psala?
Moc mě zajímá, kam se vydají se Strange New Worlds, které bych si mohla odškrtnout právě díky knížce o Spockovi, ale při její tvorbě jsme se pokoušeli co nejméně rozporovat s tím, co víme. Takže Tajemné nové světy by byly zajímavé. Co jiného mě tak napadá, chtěla bych sepsat autobiografickou sérii. Ráda bych udělala autobiografii Kiry z DS9. Sice je to můj kmenový seriál, ale prostě ho natolik miluju, že tam to jde samo. A myslím si, že Kiřina autobiografie by byla hodně zajímavá.
Sledujete nové díly hned jakmile vyjdou?
Myslíte nové seriály? Samozřejmě, zrovna jsem dokončila Lower Decks, které jsem si absolutně zamilovala a myslím, že je to fantastický seriál. Vlastně ani nevím, kde bych mohla sledovat Prodigy. A osud těch dalších je taky nejasný. Discovery byla na Netflixu, Picard a Lower Decks pořád ještě jsou na Amazon Prime. Nejsem si jistá, kde nové seriály budou dál. A trvalo neskutečně dlouho, než jsem se dostala k novým Short Treks. Musela jsem si vypůjčit DVD, abych se na ně mohla podívat! V Británii nebyly vůbec nikde, na žádných streamovacích platformách. Neskutečná otrava. A samozřejmě ty Short Treks byly na několika různých DVD. Člověku se to nechce všechno oběhávat. Takže bohužel nevím, kdy uvidím cokoli dalšího, ale doufám, že to bude brzy.
To rozhodně chápu. Prodigy by mohl být váš první Star Trek, který byste mohla sledovat s dcerou, a teď ani nevíte, jestli se v Británii někdy objeví.
Tak první by nebyl – už viděla DS9. Úplně milovala Jadziu a dokonce pak potkala Terry Farrel na jednom SidCity Zoom setkání. Terry dokonce počkala, aby si s ní mohla popovídat. DS9 má opravdu ráda, nebo minimálně Jadziu. Hlavní hrdinka je potřeba. A samozřejmě zná Garaka s Bashirem, ale tomu se u nás tak trochu nedá vyhnout. Navíc všude cestuji s malou postavičkou Garaka, vždycky je s námi. Byl i se mnou v Praze, ale bohužel jsem s ním neudělala moc fotek. Mám jednu z letu, a potom pár dalších na jiných místech, většinou restaurace. Když je člověk v místnosti pro hosty, tak úplně nechce dělat fotky, je to především soukromé místo. A potom jsem byla zaneprázdněná a bavila se, takže jsem na něj neměla čas. Taky jsem se bála, že by mi někde spadl, třeba do řeky. Bojím se, že ode mě jednou takhle uteče.
Vaší nejoblíbenější postavou je tedy Garak. Jaké jsou ty další?
Jak už jsem říkala, užívala jsem si, když jsem psala knihu o Spockovi. Potom jsem napsala jednu picardovskou a chystám další o Raffi a právě Raffaelu jsem si v seriálu užila. Je tak přímá a upřímná a nenechá si do věcí mluvit, je to osvěžující.
Kdo další? Miluji Kiru, opravdu ji mám ráda… A následuje tolik dalších. Samozřejmě dominuje moje slabost Garaka s Bashirem. Tyhle dva jsou prostě neskuteční.
Pro jaký další seriál nebo film byste chtěla psát?
No, vždycky jsem říkala Firefly. A teď... ji budeme brzy vydávat. Z toho mám obrovskou radost. A potom, co ještě říkám na conech, když se mě lidé zeptají na tuhle otázku, bych moc ráda napsala knížku pro ten seriál z prostředí Pána prstenů, který vytváří Amazon Prime. Nejsem si jistá, jak možné by to bylo, nebo bude, ale nějak neskromně doufám, že snad přijdou jako první za mnou. To by bylo skvělé. Moc bych chtěla napsat knihu o Númeronu a jeho pádu, prostě hodně velkou knihu.
Chtěla bych jednoho dne zkusit napsat startrekové audio drama. A kromě toho, nejspíš své vlastní projekty, sci-fi thrillery. To je dokonce můj plán na příští rok. Budu na tom pracovat a uvidím, co z toho bude. Spoustu práce.
Pro tento originální příběh, je to jen jedna kniha, nebo máte vymyšlený celý svět?
Nemám úplně svět, jako spíš umístění a pár nápadů. Ale držím si celkem dobrou představu toho, co chci s tou knihou udělat. Takže si půjdu sednou a připravím si osnovu. Byl to už plán na 2021, ale všechny nás dostala pandemie a já se musela starat o rodinu a učit se s dcerou, tak doufám, že nový rok už bude klidnější.
Máte nějakou kotvu, kterou používáte při vytváření jakéhokoli světa nebo příběhu?
Co se Cardassie týče, vždy se vrátím k pravidlu tří – mají tak trochu trojku ve všem. Tři větve vlády, jejich architektura a jak je vytvořena. Potom vždy přemýšlím, jak organizují svá města, domovy a třeba i skládají hudbu. Vždy se nějak dostanu k trojce, nebo jejím násobkům. Takže Cardassianské symfonie nebudou mít čtyři věty – části symfonie – ale devět. Devět dní v týdnu. Takže k tomuhle se vždy vracím.
Když jsem tvořila podhoubí na Vulkánu, tak jsem četla knížku od Daytona Warda „Travel Guide“ – průvodce startrekovými světy. Skvělá kniha. Ale do Vulkánem jsem se ponořila skrze barevnou paletu. Myslím si, že to hodně pomáhá. Vědět a cítit, jaká je barevnost toho světa. Když by tohle někdo zfilmoval, jaké by použil barvy... Byly by to pastelové barvy, nebo něco ostřejšího, nebo něco, co připomíná jaro? A většinou mám v hlavě ještě výjev děje – většinou útvar... Kruh, spirálu, trojúhelník. Něco takového. A to ovlivní výběr slov, které použiji, nebo jak naaranžuji postavy ve scéně, či jak se pohybují. Tohle jsou mé top tipy, používám je pořád.
Zapojte se do diskuse