Robert Beltran o práci v „továrně“ jménem Star Trek: Voyager

Nebývá úplně zvykem, abychom překládali interview, ale toto je natolik zajímavé a jiné, že jsme prostě museli! Robert Beltran je známý svou bezprostředností a upřímností a tento rozhovor to do posledního dokazuje 🙂

Server TrekMovie si s ním popovídal o jeho sedmileté službě Paramountu v kulisách a na palubě lodi U.S.S. Voyager v roli prvního důstojníka Chakotye.

Jediný žánr, kterému dávám přednost, je žánr dobrého scénáře. A to i kdyby zápletka měla být o vesmírných gorilách – je mi to opravdu jedno. Aspoň do chvíle, dokud to má dobrý příběh, pokud je to přesvědčivé, pokud je v tom něco, co je zajímavého i pro mě. Toto jsou má jediná kritéria.

Souboje a nadhozy

Začneme u režie – snažil jste se o ni někdy během natáčení Voyageru? Celá řada herců tehdy strávila nějaký čas i za kamerou.

V jeden okamžik jsem o to měl zájem, ale pak mi došlo, co všechno by to v praxi obnášelo. Rád jsem chodíval na schůzky štábu a pracoval se střihači, protože tak se o střihu strašně moc naučíte. Ale nakonec mi došlo, že o režírování dílů nemám zájem, protože jde o časově velice náročnou činnost, kdy několik měsíců nejenom že hrajete svou postavu, ale pak také strávíte značné množství času střihem epizody, kterou jste natočil. A tehdy jsem se rozhodl, že raději naplno využiji svůj volný čas.

Ale to vám nijak nebránilo v tom, abyste navrhoval scénáristům náměty, jako tomu bylo u dílu "The Fight" (Boj). Podle toho, co jsem se doslechl, jste s tím námětem přišel vy.

Co se toho boxovacího dílu týkalo, tak tehdy jsme byli na večeři s Kenem Billerem, Brannonem Bragou a Joem Menoskym. Tehdy se mě zeptali, co bych rád dělal s Chakotayem v simulátoru. A já jsem nadhodil pár nápadů a jejich reakce byla: „To asi ne, to jsme už měli v TNG.“ A pak najednou zaznělo: „A co takhle díl, ve kterém by se boxovalo?“ A já na to: „Ale jo, box mě baví. Tak jo. Jen mi dejte tak dva měsíce náskok, abych se dostal do formy a vypadal jako opravdický boxer. A oni na to „že OK, přesně tak to uděláme“. A pak jsem jednoho dne dostal telefonát na téma, že se ten boxovací díl bude točit příští týden 🙂 Ten díl se mi líbil, ale přesto jsem měl pocit, že bych to neměl dělat s odhalenou hrudí, protože i když jsem byl ve formě, nebyl jsem v boxerské formě. Protože boxeři mají formu přímo neuvěřitelnou. Spolupracoval jsem s někdejším mexickým světovým šampionem Carlosem Palominem, kterého jsem viděl boxovat a jemuž jsem velice fandil. Ale mezi jeho tělem a tím mým byly... jisté rozdíly 🙂

Továrna

Zmínil jste se, že jste měl i jiné nápady. Napadá vás nějaký, u kterého je vám do teď líto, že pro Chakotaye nerealizovali?

Na tom setkání jsem všem řekl, že ve sci-fi není nic nemožné, a to znamená, že pro mě z toho není nic nezajímavého. Prohlásil jsem: „Když si vyberu jednu věc, tak přijdu o spoustu jiných, takže vlastně bych byl raději, kdybyste s něčím přišli vy sami.“ Měl jsem několik nápadů na možné epizody, ale to byly věci jen tak z čisté vody, takže co se mého přispění vůči dílům s Chakotayem týkalo, mé ambice nebyly nijak silné.

Můžeme myslím říct, že jste se vyjadřoval velice přímočaře, co se Voyageru týkalo, a to jak během jeho vysílání, tak i po něm. Na jeho adresu od vás směřovala spousta názorů a výtek...

To je pravda. Ten samý večer, kdy se konalo to setkání, jsem otevřeně řekl: „Chlapi, podívejte, všechno co od vás chci, je jedna dobrá scéna. Nemusíte mi v tom díle dávat už nic dalšího, jen mi tam dejte jednu opravdu dobrou scénu.“ A tím jsem nemyslel obligátní hlášení na můstku ve stylu „kapitáne, štíty jsou na třiceti procentech.“ Mluvím o nějaké dobré scéně se mnou a Timem [Russem], se mnou a Garrettem [Wangem], se mnou a – v podstatě kýmkoli. Nějakou, kde se budou řešit lidské city nebo myšlenky. „Pokud pro mne tohle můžete udělat, tak budu spokojený,“ prohlásil jsem tehdy.

Moje kritické názory na ten seriál, s nimiž ostatně souhlasila i spousta dalších lidí a většina herců, pramenily z toho, že co se postav týkalo, tak produkce vždycky šla cestou nejmenšího odporu. Takže pak ty postavy vypadaly jako vševědoucí a neomylné. Jasně, Sedmá z devíti byla Borg a jako taková věděla všechno o všech, co kdy asimilovali. Ta prostě měla všechny ty znalosti. Doktor byl pro změnu vševidoucí i vševědoucí. A postupně se tohle stalo i kapitánu Janewayové. A já jsem si jen neustále říkal „jak k čertu chtějí vykřesat nějaké dramatické napětí z postav, které vědí i vidí všechno?“

To vědomí a vědění, že na konci epizody se z té polízanice všichni dostanou, působilo, alespoň na mě, jako pravý opak dramatu. Když všechny ty postavy všechno znají a všechno dokážou – kde je potom nějaká velká krize? A toto jsem také kritizoval. Nikdy to nebylo o tom, aby Chakotay dostal víc prostoru. Věřte mi, nejraději jsem byl, když jsem měl volný den.

Kdyby dokázali pro Chakotaye napsat tu jednu dobrou scénu, tak bych byl prostě tak spokojený a šťastný... A ne ty tři nebo čtyři scénky na téma, jak kráčíme chodbou a pronášíme nějaké ty rádoby duchaplnosti. A všechny ty nekonečné scény na můstku, když na nás někdo útočí a kdy všichni vědí, že to přežijeme... Vždycky jsme používali to samé řešení – „přesměrujte to či ono někam“ a to nás zachrání! „Štíty poklesly o osmnáct procent“ – no a co s tím? Tak jako tak to stejně přežijeme. Takže moje kritika scénáristů spočívala v tom, že vždycky šli cestou nejmenšího odporu.

Je ovšem pravděpodobné, že měli velice napilno i tak. Psát seriál je náročná věc a my tehdy dělali 26 epizod za rok. 26! To dneska už nikdo nedělá. Nikdo. Dneska si gratulujete, když jich máte 13. Takže scénáristé byli pod velikým tlakem, a i tak zvládli vytvořit nějaké ty dobré scénáře. A tedy i nějaké ty dobré epizody. Ale jindy jsem si nejen já říkal – ale no tak, tohle jsme už přeci viděli, tohle už jsme dělali. A tak mi to připadalo jako sedm let práce někde v továrně. Přijdete do rachoty, odříkáte svůj text, snažíte se, aby to bylo co nejlepší, pak si odpíchnete konec směny a druhý den zase jdete do práce. O víkendech a svátcích máte volno, ale v pondělí zas nástup do rachoty.

Říkáte tedy, že už v době, kdy Voyager začínal, šlo vlastně o továrnu s několika seriály v produkci?

Když jsme začínali, DS9 už běžel, ale čerstvě skončila Nová generace. Takže papírově to byly seriály dva, ale TNG plynule pokračovala filmem. Takže myslím, že se dá prohlásit, že tam došlo k jistému přesycení. A myslím si taky, že náš seriál tím docela trpěl. Kromě toho jsme navíc museli držet v chodu ten idiotský kanál UPN. (Dnes The CW; pozn. red.) Protože my byli vlajkovou lodí na stoce, která ani nepokrývala celé Spojené státy. I v tom nejlepším případě nás chytalo tak maximálně 80% území.

Láska, sex a Janewayová

Jednu věc s vámi, coby Chakoteyem, ale dělali – a sice, že se vám snažili přidělovat milostné vztahy. Nejdřív to byla Seska, pak bylo naznačeno, že i kapitán, byť fakticky platonicky, fantazijní vztah s B’Elannou a nakonec se Sedmou. Myslíte, že to vývoji vaší postavy prospělo? Existovalo mezi vámi a jakoukoli vaší seriálovou partnerkou nějaké napětí nebo chemie?

Nikdy se žádný vztah nekonal. U Janewayové jednoduše proto, že nikdy nebrala Chakotaye vážně. Ano, nechali Chakotaye dělat určité věci, které naznačovaly, že si na ní myslí. Jako třeba v tom dílu, kde jsme uvázli spolu na té planetě, ale byl jsem tam jen já a ona, takže to byla situace z ranku buďto ona, nebo opice. Měl jsem za to, že Janewayová představuje lepší variantu, ale ona měla na výběr totéž, a tak jak byl ten díl napsaný způsobilo, že si málem vybrala tu opici 🙂 A ta záležitost se Seskou, to bylo ještě předtím. Nešlo o vztah, ale o součást historie postavy. A s B’Elannou to nikdy nebylo vážné, s tou jsme byli spíš parťáci ještě z makistických časů.

Z těch ostatních nepočetných vztahů... No, jednou jsem políbil i Druh 90210 🙂 Přesné číslo po mě nechtějte. A ten se pak proměnil v krásnou ženu. Další byla Virginia Madsen – to bylo dobré, ale zmatené a epizodní. Ona utíkala, snažila se zapomenout, já zase vzpomenout, nebo tak něco. A pak tu byla další Borg girl, tedy bývalá Borg girl, i s tou si něco prožil. Ale obecně si Chakotay moc lásek vlastně neužil.

Takže říkáte, že byste raději viděl spíš nějaký opravdovější vztah?

Vlastně ano. Ono je to o tom, že bych docela rád viděl vícero opravdových vztahů v rámci seriálu, nejen co se mé postavy týkalo. Například vztah Paris / B’Elanna se autorům povedl, ale co ostatní? Určitě ne já a Janewayová. O tom nikdo doopravdy ani neuvažoval. Vím, že si to fanoušci přáli, ale scénáristé z toho tak nadšení nebyli.

A vy jste si to přál?

Když náš seriál začínal, myslel jsem si, že by si tím příliš brzy uzavřeli další možnosti, a tak jsem si říkal, že trocha flirtu tam či onde by mohla dodat dráždivou jiskru, a to je taky přesně, co z toho většinou bylo. Ale když pak před ní jednou Chakotay vyložil karty na stůl a ona ho odmítla, a pak ještě znovu, tak jsem se po nějaké době rozhodl zavolat autorům, aby z něj přestali dělat naprostého hlupáka a nechali ho, aby se posunul od Janewayové dál.

Takže můj postoj k tomu vztahu (a ke vztahům obecně) začal být ambivalentní a Kate Mulgrew to viděla stejně. Neměli jsme představu, jestli nám to přinese nějaké výhody nebo nevýhody, bylo to zkraje natáčení – hned na začátku. Diváci hned začali mluvit o páru Chakotay/Janeway a pomalu počítali i kdy se mě dotkla a kolikrát jsem se na ni usmál a jaký druh úsměvu to byl... Panebože!

Jediné, co mě zajímalo, byly dobré scény a dobré epizody a takových jsme se s Janewayovou a Chakotayem i dočkali. Opravdu. S většinou dílů, které byly zaměřené na Chakotaye, jsem byl spokojený. Jasně, s několika ne až tak moc, ale tak už to bývá, když má sezóna 26 dílů.

O Geneviève Bujold, Discovery a směšných vesmírných náccích

Sledujete nový Star Trek: Discovery?

Vím o tom, ale já nejsem úplně trekkie, čili ne.

Bavili jsme se o tom, co fungovalo, a co ne, ve vašem seriálu. Vyplývá z toho podle vás nějaké ponaučení, které by tvůrci Discovery měli vzít v potaz?

Já nevím. Kdyby za mnou v době, kdy jsem já začínal se Star Trekem, někdo přišel a vážným hlasem mi sdělil: „Mám pro tebe radu – 7 let jsem pracoval na TNG, takže si nech ode mne poradit,“ tak by moje reakce byla v tom duchu, že „to je v pořádku, já žádnou radu nepotřebuji, už jsem v něčem hrál, vždyť jsem herec.“ Bylo by tedy z mé strany poněkud arogantní, kdybych začal novému týmu radit, co mají dělat a čemu se mají vyhnout. Protože už to vědí. Vědí, že musí psát dobré scénáře, které musí působit přesvědčivě a dramaticky, a že si musí udržet pozornost diváků. Ode mne by to bylo jen redundantní.

Discovery byla už nějakou dobu v preprodukci a v ten moment se v jejím zákulisí odehrály velké změny. Váš seriál také postihly porodní bolesti, zejména pak ta, že Geneviève Bujold odešla ze seriálu až po začátku natáčení. Jaké to pro herce bylo, když jste v průběhu pilotu ztratili hlavní hvězdu a museli začít od začátku?

Geneviève Bujold byla důvodem, proč jsem chtěl dělat Star Trek: Voyager. Jako herečku jsem ji vždy obdivoval. Ona je úžasná, takže jsem doufal, že být jejím prvním důstojníkem a natáčet scény s ní bude jak zábavné, tak i náročné. Čili mě samozřejmě zklamalo, když odešla, a popravdě, o Kate a její dosavadní práci jsem toho mnoho nevěděl. Ale jakmile jsme se ocitli na place, tak mi došlo, že její obsazení do role byl dobrý nápad, a že je to velice schopná herečka – speciálně pro roli, jako byla tato. Takže co se mě týkalo, bylo mi samozřejmě líto, že to s Geneviève nevyšlo, ale po příchodu Kate jsem na to rychle zapomněl.

Ovšem nemohu mluvit za ostatní herce. Protože herci jsou obvykle ti úplně poslední, na jejichž pocity by se v podobných situacích bral ohled. Ale větší trauma, než s Geneviève jsme myslím zažili, když odešla Jennifer Lien, protože s tou jsme se měli dost času sblížit, všichni jsme ji měli rádi a hlavně, byla to opravdu dobrá herečka. No a pak se na scéně najednou objevila Sedmá z devíti, respektive Jeri Ryan, kráska navenek i uvnitř, se kterou se skvěle spolupracovalo – a my jsme zapomněli. Prostě se přes to přenesete. Protože v dlouhodobé perspektivě to stejně nemá velký dopad. Je to jen takové malé škytnutí, tedy co se herců týče. Ovšem pro lidi sedící v kancelářích produkce to byl určitě větší bolehlav, protože jsou to oni, kdo je zodpovědný za vyhazovy a nábory herců a tvorbu nových postav.

Star Trek se vždy zabýval aktuálními a/nebo bolestivými tématy lidstva, i těmi toho času kontroverzními. Jak na tom byl podle vás Voyager v kontextu 90. let?

Možná, že jsme mohli udělat další simulátorovou epizodu z Irska s poněkud závažnějším příběhem. Irská historie má k idealistickému pojetí vesničky Fair Haven daleko. Ale i tak jsme se myslím dotkli zajímavých námětů. Například v té epizodě "Boj" se mě týkala ta možnost, že by u mě vlivem zděděného genu došlo k úpadku duševních sil, a to až v takové míře, že by se z toho vyvinul Alzheimer nebo jiná forma demence, a toho se Chakotay bál. Mého fiktivního dědečka, trpícího demencí, hrál Ned Romero a Joe Menosky tehdy opravdu napsal dobrý příběh, aniž by při tom dával okatě najevo že „tohle je o demenci“!

A pak tam byli záležitosti kolem sexu. Například v jednom díle chytila B’Elanna Pon Farr a její nadrženost vedla k nejrůznějším problémům. Myslím, že tohle byly zajímavé náměty k probrání a prozkoumání. Měli jsme i díl, který se zabýval životem a smrtí, a dokonce jeden o holocaustu. Takže se rozhodně nedalo tvrdit, že bychom se určitých námětů stranili. Nicméně i tak si myslím, že například místo té přiblblé druhoválečné historky jsme se měli věnovat něčemu poněkud aktuálnějšímu.

Takže nejste fanoušek vesmírných nacistů?

Vesmírných nacistů? Ne! Kdybych byl Němec, tak bych se na Star Trek už nikdy ani nepodíval. Tohle byla pro německé fanoušky neuvěřitelná facka, a to přitom patří k jedněm z těch nejvěrnějších. Jsou to jak skvělí fanoušci, tak skvělí lidé. Když už jsme u toho, myslím, že tahle dvojepizoda byla i špatně napsaná. Zápletka mělká a postrádala dramatičnost – byl to spíš takový pokus o obléknutí herců do kostýmů z druhé světové a o převléknutí Sedmé za francouzskou zpěvačku. Byly tam jisté prvky, které by někteří scénáristé mohli považovat za zajímavé, ale dramatického napětí jen velice málo.

Sociální média a fandom

Jste na Twitteru, ale jinak se příliš na sociálních sítích nevyskytujete. Je o vás známo, že jste přímočarý, ale nyní to vypadá, že jste se stáhl do ústraní. Má to nějakou příčinu, proč se více neangažujete na sociálních sítích, což spousta celebrit, včetně těch ze Star Treku, dělá?

Mám rád své soukromí. A nijak to nesouvisí s mou přímočarostí. Tweetuji tehdy, když chci lidem sdělit něco o tom, co dělám, a že bych byl rád, kdyby přišli a podpořili to. Když jsem režíroval, tak jsem i tweetoval. Tweetoval jsem, když jsem se snažil pomoci Manuovi Intiraymimu s projektem The Circuit, ale co se každodenní činnosti týče… nevidím na tom nic extra zajímavého. Co by také mohlo být zajímavého na tom, jakou mám rád barvu, nebo jak se jmenuje můj pes? Netuším, jak by toto mohlo být jakkoli relevantní, zábavné, či já nevím co ještě. Jsou lidé, co si myslí, že je to pro herce nějaká nezbytnost, a že to pomáhá s propagací jeho jména, a možná, že to tak někdo opravdu má, ale o tom moje tweety určitě nejsou.

Když se s odstupem ohlédnete za svými začátky, věděl jste, do čeho jdete, když jste začínal se Star Trekem? Jaké jsou hlavní výhody – nebo naopak nevýhody účasti na conech a fandomu jako takového?

Neměl jsem představu, do čeho jdu. Sice jsem měl na škole přátele, kteří měli rádi původní ST, ale to nebyl můj případ, a to zejména z toho důvodu, že jsem se na něj nedíval pravidelně. Zas až tak mne nezaujal. Ono je obecně spousta žánrů, které mě nezajímaly, takže jsem neměl nejmenší představu. Co se fanoušků jako takových týče, ti jsou úžasní. Mají zájem, a to je to, co jako herec chcete. Když něco hrajete na divadle, tak chcete, aby v tom diváci byli s vámi a těšili se z toho, co děláte – aby se o to aktivně zajímali.

Takže když pak děláte něco takového pro velkou značku, jakou je Star Trek, je to něco báječného. Když dojde na lámání chleba, fanoušci znamenají všechno. Je s tím spojeno mnoho pozitiv a jen velmi málo negativ. Podporují charitativní akce, podpořili i mou charitativní akci a charitativní akce všech, kdo se na seriálu podíleli, pokud nějakou takovou akci vyhlásili. A to natolik, že jejich příspěvky měly reálný dopad. Ve čtyřech charitativních akcích jsem dokázal takto získat 250.000 $ pro Losangeleskou Asociaci Downova syndromu.

A zápory? Nic mě vlastně nenapadá, snad jen, že čas od času se někdo natolik kvůli něčemu rozvášní, že z toho nakonec udělá osobní záležitost. Ale popravdě, je to spíše zábavné než cokoli jiného.