Rozloučení s Novou generací – (osobní) zamyšlení o nostalgii

Považuji se z řad trekkies za jednoho z největších šťastlivců. Mám totiž to štěstí, že si Trek dovedu vychutnat ve všech jeho podobách. Na všech dosud natočených seriálech i filmech shledávám něco, co mě těší a díky čemuž zasluhují ocenit. Na některých více, na některých méně, ale každý má svou hodnotu. Ne všichni vidí věci stejně. Kde jedni hodnotí na základě těch nejlepších momentů a ochotně odpustí ty špatné, druzí odsuzují třeba celý film či seriál dle jednoho či dvou nejhorších pochybení. Nakonec, je to v nejlepším pořádku, ba dokonce žádoucí, protože jedině díky těmto rozdílům ve vnímání je tak poučné o názorech diskutovat a dozvídat se postoje ostatních. V posledku vlastně vše závisí na prioritách, které má každý nastavené trochu jinak. Jeden divák dbá více na řemeslnou stránku a bedlivě sleduje, jak je epizoda natočena a příběh vyprávěn, zatímco druhý více lpí na konzistentním chování postav a péči věnované jejich charakterům, nu a pro třetího je zas stěžejní moudrost z vyprávění plynoucí.

Trekkie při hodnocení navíc uplatňuje celou řadu kritérií, jaké by nezasvěceného ani nenapadlo zohlednit. Například dějová kontinuita s ostatními seriály bývá často coby hodnotící kritérium nadřazena na žebříčku priorit nade vše ostatní výše jmenované. Je to ne snad přímo správný, ale zato jedině přirozený přístup. Pokud má divák k fikčnímu světu tak blízký vztah jako jeho fanoušek, zákonitě žádá po každém novém seriálovém či filmovém přírůstku, aby svým předchůdcům projevil náležitou úctu, a pokud to námět byť jen trochu dovoluje, nezprotivil se žádné skutečnosti, která už dříve byla v rámci univerza Star Treku ustanovena. Pomalu stejně často jako s reakcemi přisuzujícími nejvyšší prioritu kritériu kontinuity se setkávám s těmi, které zacházejí ještě o veliký skok dál. Žádají dodržení nejen kontinuity v rovinách děje a podoby fikčního světa, ale zároveň i kontinuity v rovinách formálních, tedy například kontinuity narativní, stylistické, designérské, atd. To jsem si za sebe pojmenoval jako fanouškovskou nostalgii.

Šalebný vjem

Nostalgie je vůbec pojem docela nepochopený. Často jej slýchám použitý s pozitivními konotacemi jako pocit milého zavzpomínání na dávné příjemné chvíle a zážitky. Nedovedu se v tomto případě ubránit mnou jindy zavrhovanému dělení emocí na pozitivní a negativní a cítím nutkání se ohradit s tím, že nostalgie je přeci pocit nepříjemný. Je to v pravém smyslu pocit hlubokého stesku po něčem, co bylo jednou ztraceno, a co se už nikdy nevrátí. Je to niterný smutek, o to více znepokojivý, že předpokládá konečnost všech věcí jako konstantu lidského života. Každé takové nostalgické postesknutí obsahuje tiché malé zašeptání: „memento mori“. Je to pocit, kterému se většina z nás raději vyhýbá, je-li to možné, a třeba před ním utíká i do fantastického a věčně optimistického světa Star Treku, kde nic z toho přeci neplatí… nebo ano?

Jako exemplář „ohroženého druhu“ fanouška především Původního seriálu znám pocit nostalgie v souvislosti se Star Trekem velmi důvěrně. S tak velkým časovým odstupem, s vědomím toho, jak moc se od jeho dob změnil svět, jak ten opravdový, tak svět televizní a filmový, tak i fikční svět Star Treku, zkrátka nelze vnímat Původní seriál jako něco dosud živého. Každé současné pokračování prvního Treku, za jaké mohu pokládat například dodnes vydávanou románovou řadu, epizody Star Trek Online situované do 23. století, nebo fan seriály jako Star Trek: New Voyages a Star Trek Continues… všechna tato rozšíření mě sice nesmírně těší, když na chvíli opět rozžíhají jiskry, které tak jasně planuly v době největší slávy seriálu, ale zároveň připomínají jejich postupné a nevyhnutelné pohasínání. Za sebe doufám v co nejvíce rozšíření jako jsou tato, ale v posledku cítím, že jakkoli se romanopisci ve svých líčeních snaží přiblížit jeho atmosféru co nejvěrněji a jakkoli fanfilmaři reprodukují každý sebemenší vizuální i akustický detail Původního seriálu, vždy tomu něco bude chybět. Nevyhnutelná pravda je taková, že TOSka je pryč a nevrátí se.

Většina českých fanoušků ale není jako já. Jsme oproti západu fandom relativně mladý. Většina z nás vyrostla „až“ na Nové generaci a pojem Star Trek má nejtěsněji spojený se seriály odehrávajícími se ve 24. století. O Původní seriál se mnozí, ostatně jako každá „mládež“, zajímají jen letmo, jako o jakousi historickou (ne)zajímavost. Český fandom je zkrátka nová generace trekkies vzešlá ze sledování Nové generace Star Treku. Nikdy neprošel významnou generační obměnou jako fandomy mnoha západních zemí (například na neofany zaujaté až kelvinovskými filmy se stále s nepochopením pohlíží jako na kuriozity spíše než na „novou krev“), a dost možná právě proto je tak obtížné pro mnohé z nás připustit si ten nesmírný odstup. Nová generace a její spin-offy mohou být stále velmi živé v našem vnímání, stejně jako je pro miliony „dětí šedesátých let“ dosud živý i Původní seriál, ale přeci jen jde o seriál více než tři desetiletí starý a bohužel mnohem méně nadčasový, než jak bychom rádi věřili. Nevyhnutelná pravda je taková, že TNG je pryč a nevrátí se. Jen šalebná iluze vyvolaná nostalgií nám brání tu pravdu vidět a přijmout.

Tolik fanoušků pod vlivem této šalby doufalo v oživení Nové generace v Picardovi, nejnovějším seriálu podle Star Treku. Nepřipouštěli si opakovaná ujištění tvůrců seriálu, že se rozhodně nebude jednat o sraz abiturientů Nové generace po dvaceti letech. Chytali se drobných odkazů v trailerech a tiskových zprávách jako stébel a doufali. Samozřejmě marně. Star Trek: Picard se ostře liší stylem, způsobem vyprávění, škálou typů postav a dlouhou řadou dalších rysů. Věřím ale, že závěr první sezóny Picarda obsahuje očistnou katarzi, která dodává útěchu těm, kdo truchlí po Nové generaci.

Efekt motýlí moudrosti

Tvůrci Picarda nabídli fanouškům Nové generace ratolest – mocné gesto, které mělo smíření s během času usnadnit a tesknou nostalgii utěšit, když (opět) nechali zemřít Data. Pro některé fanoušky to bylo prázdné gesto, jelikož smrt této jedné ze zdaleka nejoblíbenějších postav Star Treku již zažili. Dat byl již fanoušky dávno oplakán a pohřben a může se to jevit jako pouhý útok na zbytkovou sentimentalitu, když se mu nyní tvůrci nového seriálu pokusili umožnit lepší odchod. Je v tom ale víc. Je v tom dokonce i více než jen snaha dopřát Datovi odchod, jaký by uzavřel i tematicky motiv hledání lidskosti, namísto hrdinského sebeobětování vhodného spíše pro reka z komiksového spektáklu. Porovnejme si oba přístupy: Star Trek: Nemesis popsal Datovu smrt jako tíživou tragédii vyvolávající čistě zármutek a výčitky; Star Trek: Picard popsal Datovu smrt jako hořkosladké doprovázení přítele k naplnění jeho života.

Na mnoha místech jsem měl při sledování epizod Picarda dojem, že repliky postav jsou dvojznačné a tvůrci se v nich zároveň implicitně vyjadřují i ke skutečnému světu, komentují v nich různé nálady ve fandomu a složité vztahy mezi Star Trekem a jeho fanoušky. Seriál navázal s diváky dialog v mnoha vrstvách. V jedné z nich se hovořilo právě o nostalgii. Stejně jako Jean-Luc Picard jsme ani my fanoušci nechtěli, aby ta partie pokeru kdy skončila. Nechtěli jsme se probudit z toho snu do reality. Ale stejně jako Picard bychom se s odchodem přítele nakonec smířit měli. Protože Dat měl pravdu. Jeho metafora s motýlem se může zdát neobjevná, klišovitá a patetická, ale i přesto přese všechno je hluboce moudrá. Konečnost není ani tak tragédií, jako naplněním. Jedině díky skutečnosti, že vše má svůj konec, může vše mít i smysl. Jedinečnost života je stejně jako jedinečnost okamžiku umožněná jeho nevyhnutelným koncem. Musí být konečný, aby mohl být neopakovatelným.

Dat tedy nebyl oživen a opět zabit jen tak zbůhdarma, jak si někteří myslí. Stalo se tak, aby stejně jako Picarda přiměl i nás zamyslet se nad tématem konců. Star Trek totiž nikdy své hrdiny zabíjet neuměl. Vždy to bylo tak rozpačité! Ani s konci obecně si nevěděl rady. Jakási nesmírně mocná neviditelná síla – říkejme jí pro nedostatek lepších termínů třeba ‚status quo‘ – téměř vždy přiměla hrdiny, aby se v závěru epizod a filmů ocitli ve stejné situaci, v jaké byli už na začátku. Tak málo se pokaždé měnilo.

Ani vzácná odvaha nechat zemřít Spocka a vzápětí zničit Enterprise neměla dlouhého trvání a neviditelná síla vrátila vše na konci volné filmové trilogie do „starých pořádků“. Vlastně ani opovážlivost J. J. Abramse, když starý svět zavrhl a zbudoval si v alternativní realitě od základů nový, na tuto sílu nestačila. I v tomto tak zásadně jiném světě se na konci každého filmu vrátily všechny součásti do stejné konfigurace – ta stejná posádka vyrazila zcela jinými cestami, a přesto se v závěru každého filmu sešla na hvězdné lodi Enterprise a vydala se s ní opět za poznáním tajemných nových světů, hledat nové formy života a nové civilizace. Odvážně se pouštět tam, kam se dosud nikdo nevydal. Čím více se toho měnilo, tím více toho zůstávalo stejné.

Pryskyřice času

Star Trek za dobu své historie pojednal širokou škálu témat, jak ta univerzální nadčasová, tak zejména ta aktuální, podmíněná dobou. Dal nám mnoho impulzů k úvahám, kvanta paliva živící naši představivost. Nikdy ale nenabídl nic, co by významně pomohlo vyrovnat se s úmrtím oblíbené postavy, ačkoli pokusů byla celá řada. Z těch zajímavějších lze vzpomenout Tashu Yarovou, která dostala jak šanci se vlastními slovy rozloučit prostřednictvím holografické nahrávky, tak později i příležitost o své smrti sama rozhodnout a dát jí nově vyšší smysl. Také lze vzpomenout Jadzii Dax, jejíž část přežila v Ezri, a právě tato část pomohla po dlouhém trápení jak Worfovi, tak fanouškům. Spockova (druhá a definitivní) smrt ve Star Treku: Do neznáma v sobě obsáhla poklonu Leonardu Nimoyovi po jeho úmrtí a paradoxně uctila život Spockova legendárního představitele.

Ostatní hrdinové, jejichž konečný osud je nám znám, ale zpravidla zemřeli, když dali život jako oběť nejvyšší za životy druhých. Kirk, Trip (i když čtenáři Romulanské války vědí své) a původně i Dat. Těžko najít vznešenější způsob odchodu, než položit život za druhé. To nemíním zpochybňovat. Říkám jen tolik, že jde o malou útěchu pro truchlící, v tomto případě pro fanoušky, jejichž naděje v zapůsobení neviditelné síly v těchto nešťastných případech nebyly naplněny. Smrt tedy nebyla tabu a Star Trek své fanoušky naučil mnohé, ale nenaučil je smířit se s ní. Nenaučil je přijímat ji jako přirozenost ve světě definovaném svou konečností. Až do Picarda. Čím více se seriál retrospektivně i občasnými reminiscencemi ohlížel za minulostí, a že tak činil často, tím zjevnější bylo, že minulost je pryč a nastala nová, docela jiná doba.

Nebědujme ale nad koncem starých časů, nad posunem doby a skutečností, že Nová generace žádný comeback nezažije. Raději si uvědomme, že stejně jako příchod Nové generace dosvědčil úspěch Původního seriálu, současné seriály v čele s Picardem zase dosvědčují už svou samotnou existencí úspěch Nové generace. Pokud se podobně jako v této úvaze zamyslíme nad Datovou touhou po naplnění a dovolíme tvůrcům Picarda, aby z nás sňali iluzi nostalgie, uvědomíme si s plnou tíhou časový odstup a všechny změny, které přináší, umožní nám to vidět Novou generaci a starší seriály nezaujatým zrakem. Takové, jaké jsou, je teprve po jejich „smrti“ můžeme zkoumat jako by zmražené v pryskyřici času. A být si definitivně jisti, že nehledě na pár prasklin v jantaru byly opravdu tak dobré, za jaké jsme je dosud všichni měli. Svůj legendární status si zasluhují.

Není to lehký úkol, ale stejně jako Jean-Luc Picard se dokázal smířit s odchodem přítele, s vlastní metamorfózou i s příchodem nové doby, smiřme se i my s koncem Nové generace a celé její éry. Právě očividný fakt, že už se nevrátí, nám totiž dává cennou možnost, jak se z ní o to více radovat a o to více si jí vážit.

Toto je škola, v níž se učíme, […] a ten čas ohněm, v němž hoříme.

Delmore Schwartz (Calmly We Walk Through This April’s Day)