Star Trek: Picard a ne/dokonalost Federace

Seriál Picard dospěl ke konci první sezóny a já tím pádem mohu konečně bez jakékoli rezervovanosti prohlásit, že se nadmíru povedl. Nemíním tu jmenovat, v čem všem se projevuje jeho skvělost, ani z druhé strany upozorňovat na těch několik skrovných poklesků, jakých se ostatně pár vloudí i do nejlepších děl. Chci se jen zamyslet nad obecným tématem reprezentace lidstva jako takového a přímo se přitom odrazit od věci, která mezi výtkami vůči seriálu zaznívá zdaleka nejčastěji.

Někdy to bývá podáno jako neodpustitelná hereze proti duši Star Treku, jindy poněkud smířlivěji jako spíše okrajový neduh, nicméně relativně často se v reakcích fanoušků dočítám, že Star Trek: Picard zbořil do té doby neohroženě přetrvávající obraz Federace coby ideálu dokonalé společnosti a snížil lidstvo budoucnosti (téměř) na roveň (pokleslého) lidstva dneška, aby tak mohl ilustrovat a reflektovat soudobé globální krize.

Zprávy nebo mytologie?

‚Což o to‘, říkají nespokojenci, ‚kriticky reflektovat a komentovat soudobý svět patří mezi priority programu Star Treku odpradávna a Picardovi se v tomto počínání daří nadmíru, nicméně činit tak tímto způsobem, tj. za cenu obětování neposkvrněného idealismu, znamená dovolit účelu, aby posvětil prostředky. A to je nepřijatelné, neboť má-li být Trek Trekem, musí zachovávat původně vytyčený obraz Federace jako nikoli instituce, v níž rozeznáváme problémy dnešního světa, nýbrž jako žádoucího ideálu, v jehož příchod v daleké budoucnosti doufáme. Obraz Federace jako ráje, který by diváky podněcoval k optimismu, a který by dodával naději v těžkých časech, jaké zažíváme zvláště v těchto dnech. Neopomenutelná potřeba reflexe současné tíživé situace se má omezovat čistě na odstrašující příklady cizích kultur, které do žádoucího ideálu po vzoru Federace dosud nedospěly.‘

Snad jsem argument odpůrců parafrázoval výstižnými slovy a s minimem zkreslení. Není totiž těžké logiku argumentu promyslet. Rovnou totiž dodávám, že i přes mnohé vtíravé námitky je to argument velmi dobrý, podložený obstojnou logikou a nebezpečně přesvědčivý. Většině takových případných námitek se dopodrobna věnovat nechci. Jen na krátké poznámky se omezím, když například poukážu na skutečnost, že sociopolitická identita Federace vlastně není ze seriálů a filmů podle Star Treku jasně čitelná. Můžeme soudit jen na základě útržků (navíc občas jen těžko vzájemně slučitelných), kde se nám zlomkovitě poodhaluje život ve Federaci mimo Hvězdnou flotilu, přičemž Flotila sama se jen stěží dá klást za mikrokosmos vypovídající o korespondujícím stavu makrokosmu.

Posádky hvězdných lodí fungují jako reprezentanty jen proto, že se s nimi my fanoušci identifikujeme. Lze z nich sice usuzovat například na hodnoty, které seriál předkládá divákům a vlastně sám vyznává (extradiegetický pohled), ale nikoli (nutně i) na širší podobu fikčního světa (z in-universe perspektivy) za hranicemi toho, co je viděno a slyšeno v epizodách. Federace je dozajista založená na šlechetných ideálech. Snadno je můžeme všechny jmenovat. Její konkrétní sociopolitické fungování ale zůstává otázkou.

Zkažená jablka

Už nejen okrajovou zmínkou poukážu na skutečnost, že mýtus dokonalé Federace se postupně hroutí odedávna. Dělo se tak kumulativně, a to kdykoli, když vysoce postavený představitel Federace či přímo důstojník Hvězdné flotily pod záminkou vyššího dobra zradil ideály, na nichž byla založena, a zpronevěřil se jejím hodnotám, ať už při přímém porušování smluv garantujících mír a při vývoji zakázaných technologií (Pressman), při vyvolávání vojenského puče (Leyton), pořádání „honů na čarodějnice“ (Satie), násilném přesidlování domorodých kultur (Dougherty), jatečním vyvražďování inteligentních bytostí (Ransom), spiknutí s nepřítelem a de facto velezradě (Kennelly), při spiklenectví, terorismu a atentátech (Cartwright), při obzvláště hrubém porušení Základní směrnice (Jameson), nemluvě prakticky o všem, na co kdy sáhli agenti Oddílu 31, atd. Dalo by se pokračovat dlouho.

Jeden by si snadno mohl obhájit, že dokonalost Federace, mnohými tolik postrádaná v Picardovi, vzala za své už před drahnou dobou, výměnou za střízlivější, realističtější podobu společnosti 24. století. Oproti většině výše upomenutých incidentů jsou nějaké bany syntetiků a nějaká předčasná zanechání humanitární mise do romulanského prostoru vlastně ještě „v cajku“. Ten tuze chmurný a znepokojivý obraz Federace, který popisují odpůrci seriálu, tu při nejlepší snaze není nikde k vidění. A z těch pár vulgarismů bych hned dystopii také nevyvozoval. Star Trek ostatně nikdy nebyl tak prudérní jako někteří jeho diváci.

Ačkoli brutálně demolují roddenberryovskou představu ideální futuristické společnosti, jsem osobně za všechny tyto hříchy hodnostářů Hvězdné flotily vděčný. Rád bych věřil, že při jejich zarážející četnosti spolu dohromady tvoří smutné pravidlo, podle něhož je Federace prorostlá hnilobou až na nejvyšší místa. Stále bych však mohl tezi vyvracet poukazem na skutečnost, že se ve všech případech jednalo o činy jednotlivců, popřípadě hrstky spiklenců. Když si vypůjčím metaforu George Bushe při jeho obhajobě krutostí páchaných americkými vojáky, můžeme všechny tyto a další příklady smést se stolu jako dílo několika mála pomýlených „zkažených jablek“ z jinak zdravé sklizně. Star Trek: Picard protiargument definitivně vyvrací. Zde jednoznačně pochybila Federace jako celek.

Není žádný jednotlivec, na kterého by se to všechno dalo svést, vyobcovat jej a nadále se opájet iluzí ideální futuristické komunity. Porušení principů, na nichž Federace stojí, musela schvalovat společnost jako taková. Nemohu sice vyloučit možnost protestů v některých kruzích, ale považuji za zjevné, že neuspěly. Federace podporovala či přinejmenším mlčky schvalovala rozhodnutí svých představitelů. Nechala se zmanipulovat terorem útoku na Mars, pohltit strachem a přimět k nenávisti vůči umělým formám života. Nechala se přesvědčit, že pohodlí občana Federace má větší cenu než život Romulana.

Obojímu se, mimochodem, daleko podrobněji věnuje vynikající román Nejposlednější z nadějí od Uny McCormack, nicméně seriál k tomu rovněž výmluvně řekl své a ještě k tomu přidal paralelní situaci ex-Borgů – na těle a ještě více na duši zohyzděných obětí stigmatizovaných cejchem nejhrozivějšího nepřítele, a přesto/proto opovrhovaných všemi ostatními. Totéž v bledě modrém. Stále stejný vzorec, který má jako společného jmenovatele nenávist vůči odlišnému. Nám všem jistě velmi povědomý vzorec.

Mea culpa

Ale proč píšu, že mě těší, když Federace sešla ze své příkladné cesty a zbloudila? Její poklesky totiž skrývají nesmírný přínos, za který rozhodně stálo za to obětovat (další) drobet idealismu (v lidovém, nikoli filozofickém smyslu slova). Star Trek: Picard nám díky tomu vůbec poprvé v předlouhých dějinách Treku ukázal, že problém nemusí vyvolat vždy jen ti druzí, a že chybovat můžeme i my. Až na hříchy několika „zkažených jablek“, které lze snadno alibisticky odmyslet jako jednotlivé excesy, dosud ve Star Treku zřetelně platilo, že všechny problémy a všechny krize způsobují ti druzí. Federace je sama o sobě čistá jako sníh. Zato ostatní kultury a civilizace se utápějí v krizích, zmatcích a konfliktech a staví na špatných hodnotách. Všechno špatné přichází z vnějšku.

Takto nastavený model sotva může plnit vytčený úmysl probouzet u diváků sociální svědomí, pobízet je k zájmu o vůkolní svět a k aktivní snaze přičinit se na jeho zlepšování, jelikož nás distancuje od problémů. Nabízí nám identifikovat se s monolitickou ideální společností, pro které jsou reálné hrozby jen vzdáleným problémem někoho druhého, zatímco realita je taková, že každý problém lidstva je problém nás všech. Model dokonalé Federace u diváků pouze podporuje onen už tolik rozšířený postoj ignorovat utrpení lidí s výmluvou, že se nás to bezprostředně netýká. V globalizovaném světě nic takového neexistuje. To je holý fakt obzvláště zřetelný na krizi způsobené současnou pandemií. Nouze každého člověka je nouzí celého lidstva a nouze lidstva je nouzí každého z nás.

Díky Picardovi se konečně rozplývá iluze neposkvrněné Federace. Zjevně jde stále o příkladnou společnost na hony vzdálenou současnosti. I tak by bylo báječné v takovém světě žít. A i nadále můžeme snít, že jednou tam lidé skutečně dospějí. Díky Picardovi už ale neplatí, že všechnu špatnost jsou diváci vedeni projektovat do odlišných kultur a sousedních civilizací. Tato implicitní xenofobie, která se během desítek let variování stejného modelu nepozorovaně vkradla do jeho jádra a vyjma snad DS9 a pár dalších momentů nebyla konfrontována, je konečně vykořeněna. Vůbec poprvé přiměl Star Trek své diváky nahlížet na problém, jako by byli nikoli zachránci shůry, nýbrž jako by byli součásti problému. Přinutil je sáhnout si do svědomí obzvláště hluboko a není proto ani s podivem, jak špatně to někteří nesli. Pobídl je k aktivní účasti na lepším světě tím nejlepším způsobem – tím, že ukázal na ně samotné a navrhl začít u sebe. Uvrhl dlouhý stín na Federaci a tím i na nás. A to je úžasné!

Konec dobrý, všechno dobré

Seriálový hrdina Picard napravil dávný hřích Federace a samotný seriál Picard napravil ještě dávnější hřích Star Treku samotného. Jeho idealistický rozměr přitom byl opět o kousek nalomen, ale optimistické jádro zůstalo o to pevnější a nadto přibyla nesmírně cenná tematická hodnota. Federace nemusí být dokonalá, aby mohla být snem, v jaký můžeme i přes pár stinných momentů věřit a doufat. Chceme-li zachovat onu ideu optimismu, stačí si připustit, že hrdinové Star Treku by měli být příkladní, ovšem ne dokonalí. I oni si občas potřebují projít krizemi svědomí a morálky, jinak by ostatně nedošlo na poučení vyvěrající z rozřešení v závěru.

Stejně tak i společnost jako celek, v tomto případě Federace, může prodělat svou vlastní globální krizi svědomí. Pro zachování ducha optimismu je třeba jedině toho, aby krize byla nejpozději na konci vyprávění vyřešena, a aby diváci, podobně jako hrdinové, porozuměli. Ještě více se pak o optimistické vyznění zasluhují hrdinové jako „JL“, kteří nehledě na letitý odstup, přetrvávající bolest z dávné křivdy a zahanbující výčitky neváhají riskovat vše, aby zajistili nápravu. Dokud jsou tu tací jako Jean-Luc Picard, Federace po každém pochybení opět najde správnou cestu. A Star Trek zůstane optimistickou vizí hodnou následování.